KRYSTAL.

V rud výheň bílou, v náruč plynů žhavých

vod spousta střemhlav s hukotem se hnala.

Vstal páry sloup. A v smíchu živlů dravých

se třásla země, úpěla a štkala.

Terč sluneční když nad obzorem stanul,

v kamení hluchém krystal planul.

Objetí života! Stisk slepých dlaní

a bezcitných. A chlad, jenž navždy raní,

chlad nelítostný jeho hlubin.

Leč – zázrak světlý – v duhy tříštích smělých,

hle, v poušti srdcí, žitím zkamenělých,

živého srdce hoří rubín.