KT

Večer před svatým Janem

sešel jsem se s Tomanem.

Léto bylo, horko bylo,

a proto se dobře pilo.

Luna hříšně sobě hovíc

na nebi, řkla: „Do Vokovic,

kamaráde, cesta dlouhá,

splete se ti stín i strouha,

nechoď, brachu, v této chvíli –

a proč byste nepopili?

Vojáček, jenž vedle sedí,

smutně v hvězdné nebe hledí,

potěš ho a zdar mu přej,

na cestu mu požehnej!“

Smutný vojáček jsem já byl,

chtěli, bych též Rusa zabil,

často vykládali dlouze,

že lze zabít i Francouze,

dlaň císaře pána svrbí,

vzpomene-li si na Srby.

A tak jsme si povídali,

věrné slovo jsme si dali

v noci černé jak kůň vraný.

Hleděli jsme na Hradčany,

dole teskně tichla Praha,

nad celý svět tenkrát drahá.

„Tož mi, bratře, požehnej,

svou tuláckou hůl mi dej!“

„Kamaráde...“ hlas mu spálil

žal za všecky... vína nalil,

nervosně trh’ rukou, hlavou,

sklenku zvedl kolísavou,

třesk! a cink! hle, echo světa,

krev či víno – všecko zkvétá

na tom světě do krvava!

A v tu dobu i noc tmavá

zrudla, a jen přízrak bílý

Hradu svítil v jitřní chvíli.

„Ráno je... což dělat brachu?...

Jdi jen tam... a neměj strachu...

Mnoho se nerozmýšlej!...

Rovnou za nosem se dej!“ – – –

Večer před svatým Janem

mluvil jsem zas s Tomanem.

Léto bylo, horko bylo,

u Nezdarů teď se pilo.

Let už přešlo přes patero...

Řečí až po jitřní šero,

až po červánkovou chvíli,

a v ní svítil Hrad náš bílý.

„Kamaráde“... hlas mu zjihl,

zraky vzplály, sklenku zdvihl,

smírný jeho pokyn němý

jakby objal celou zemi:

„Ještě chleba chudým dej,

Bože, spravedlnosti jim přej!“

Dobře jsi mi, bratře, radil,

na dobrou jsem kartu vsadil.

Proto dnes v slavnostním čase

připíjím já Tobě zase:

Ještě Tobě Pán Bůh dej

sklenku mnohou, požehnej

chlapcům Tvým, Tvé paní mámě,

a vzpomínej dobře na mě!