Kterak se má milovati?

Ždáš-li sobě blahý svět,

musíš, dívko, rozumět

hříčkám Amorovým:

poslyš tedy, zlatoušku!

já Ti – ústa ku oušku –

tajně o nich povím.

Předně budiž každý čin,

hled i pohyb přiodín

znakem lásky skvostným;

láska jen to kouzlo zná,

jež i hříčky odívá

půvabem milostným.

Hubičky jsou lásky květ!

Slasť kdy ze rtů pije ret –

ach! to v srdci sladí!

Sladší však to pamlsek,

Tvůj kdy vlhký jazýček

s mým se zobká, hladí.

Lahodně to chutnává,

když Ty, nejsouc zdráhavá,

dáš se líbat snadně;

avšak ještě ladnější

líbek jest a chutnější,

jejž Ti uzmu kradně.

Společnosti chladný ráz

těsní-li a svírá nás,

vtipkuje a nudí;

velí-li nám oči zlé,

bychom sladké city své

ukrývali v hrudi:

nechať plane v očku tvém –

tajná slídným zrakům všem –

tiché lásky záře;

nechať brzkou úlevu

z tvého vyčtu úsměvu,

z ruměnné tvé tváře.

Laškování, ťuknutí,

potisk ruky, mrknutí,

pod stolem nožička,

jež se o mou opírá –

neb když nikdo nezírá,

úkradná hubička,

a podobných hříček roj

otevře nám chutný zdroj,

skytne chvilky zlaté;

v každém kruhu bude nám

usmívat se Mílek sám,

závisť pak se zmate.

Když však spolu sami jsme

a u štěstí lásky své

líbáme se v skrytě;

pak uvolni obraznost,

srdce, žerty, rozmarnost

z těsných zvyků sítě!

Pak setřesme zdráhání,

u zpilém ať líbání

srdce v jedno splynou;

rtové nechť se napájí,

duše pak ať jásají,

blahostí až zhynou! –

Chtěl jsem sdělit, dívko má,

kouzla Ti, jež láska zná,

plán se mi však sřítil.

Umlknu již. Kdo by chtěl

lásce určit pravidel,

ten jí nepocítil.