KTEŘÍ JDETE KOLEM.

Ulicí hlučnou kráčela denně

v proudícím davu, v kočárů mihu,

před sebou v koši ovoce jihu,

zvolna šla smutná a zamyšleně.

Chodníku dutě dláždění znělo

pod stopou její dřevěnou nohou,

ana se vlekla s obtíží mnohou,

v oku jí vlahém cestou se tmělo.

Ulice dvě kde městem se kříží,

bohatí kde se v kavárně baví,

zřel jsem, jak vždycky kroky své staví,

s touhou a prosbou k míjícím vzhlíží.

Jak svoji hlavu zvířenou bědou

na prsa chorá v zklamání sklání,

zvolna jen šeptne: „Kupte si, – páni;“

tupě jdou ti, ti v smíchu se vedou.

A ona v pláči vzdychne si z hloubi,

hluboko k zemi hlavu svou kloní,

v duši se dávné vzpomínky honí,

v nichž tma a teplé světlo se snoubí.

Koho pak soustrasť z bohatých jímá,

kdo pak jen trochu s bídnými cítí,

když v cestě zří je pod nohou mříti?

Kdož pak si také žebroty všímá!...