Který lásku naši zdokonaliti ráčiž!

Vím, ta píseň moje

chudobkou že prostou jenom bude

vedle plné růže, vonné, rudé,

která v duši zkvetla Verdagueru,

a přec myšlenkou se koje:

tatáž láska že ji vdechla péru,

nezdusím ty květy chudé. – – –

Jak slunce před západem

se v plné kráse ještě zastkvěje

a po horách i ladem

purpuru celé moře rozleje,

tak Ježíš v noci oné,

kdy s apoštoly rozloučit se měl,

Své srdce bezúhonné,

ten lásky zdroj, jim celé otevřel.

Tu Krista zváben okem,

na božská prsa hlavu stulil Jan,

a v spánku přehlubokém

zřel divy, dechem Páně zkolébán.

V té chvíli se mu zdálo,

že k břehům oceanu sklonil sluch,

z vln příboje co válo,

to jediný byl zvuk a jeden ruch.

V hlas jeden všechno splývá,

čím bouří hlaď i dno čím zaduní,

vše stejný hymnus zpívá,

jenž od země až k hvězdám slavně zní.

Mizejí břehy v dáli,

svět celý moře v náruč pojalo,

však zvuky neustály,

vše „Láska!“ hřmělo, „Láska!“ volalo.

Tím ze sna Jan se vzbudí,

a ticho kol, jak zasněžená step –

jen z Ježíšovy hrudi

teď slyší dech a cítí srdce tep.

Jan láskou proto jásal,

bol těšil, mysl krotil zbouřenou,

a vše, co davům hlásal,

snu toho bylo pouhou ozvěnou.