KU DNI 12. DUBNA 1887

Ten kraj náš, jemuž šumná Dyje

svých vlnek stříbro ku ozdobě vije,

jenž v pahorků svých rozvlněném páse

té krásné země České dotýká se,

kraj náš, jejž v nepoznání šerou síti

jak v pavučinu zapřed’ mnohý věk,

dnes jasnou sílu ve svých žilách cítí,

dnes ve nový se, jasný šatí vděk,

jak příroda, když vrátila se Vesna,

zas slaví skvělé probuzení ze sna! –

Hle, celý národ po staletém spánku

se vzbudil doby nové za červánků,

a vlast zas slavná, mohutná a smělá

si hymnem velkým „Excelsior“ pěla –

a jen náš kraj, ač vzkříšení to cítil,

přec ještě dřímal tichý polosen;

však šero prchlo – den se jasný vznítil,

vším ranním půvabem jsa orosen!

Jak ptactva řada, která k nebi vzlétá,

tak nová vstala křisitelů četa!

A naše Telč je ve zářícím hledu,

co hosty milé ve svém vítá středu –

vždyť sem se sešli, v vznešené by chvíli

ve svorném styku vzpružili své síly!

Nuž, buďte vítáni! Jste bojovníci,

již ku svému se znáte praporu –

toť prapor vlasti, věčný, slavný, skvící,

zápasů hoden, mužných odporů!

Nuž vpřed! A v světle zákona a práva

ať vítězství se ku nám skloní, sláva!

Je ještě málo nás a mnoho dříme –

leč proto z dráhy své se nevzdálíme,

a naše snahy, horoucí a svaté,

přec vyplnění dojdou jedenkráte.

Jsme jak štěp bujný, třeba nepatrný,

jenž vzrůstá přec a ve květ vyklíčí,

a ač ho tísní okolní snad trny,

přec korunu svou nad ně povztýčí!

A nastanou snad jednou dnové zlatí,

kdy po celém se kraji rozkošatí!

Leč nač se lekat bouří, víru, trudu,

když pro oteckou děje se to hrudu,

když do náruče vlasti, naší matky,

ztracené dítky vekládáte zpátky!

Ať ruka vaše nikdy neusíná,

vlast vybízí nás prosbou nejvyšší

jak z keře na poušti hlas Hospodina,

když „Veď můj národ“ volal k Mojžíši.

Pak naše nadšení nám sloupem bude,

jímž Mojžíš veden moře přešel Rudé!

Kraj náš je polem, kde jen mrtvo vládlo,

tam zabořme své práce bystré rádlo

a s naložením veškeré své síly

tu brázdu veďme ku pravému cíli.

Myšlenky sejme – Bůh popřeje vláhy –

a vzejde jednou blahodárný čas,

že všechny práce, všechny naše snahy

ve plný, těžký uzrají nám klas.

Nuž k dílu jen a se vzpomínkou na žně

v počaté práci pokračujme snažně!

A vlast nám požehná! I slzou v líci

je matka vlast vždy matkou milující,

jeť matkou slavnou v bohatýrské říze,

jež činy slavné v dějů píše knize

a požehná nám matky díkem vroucím,

když pozná ve nás syny nadšené –

a slávy chrám zas věku ve budoucím

oblouky hrdé k výši rozklene –

orlice naše ozdobená pestře

své křídlo šumné zase hrdě vzestře!