Ku dni 6. července.

Dnes veliký Tvůj den je, Mistře mučeníku,

dnes každý spěchat měl by pro věnec,

jejž na mohylu klad’ by vděčnosti pln, díků,

slz v proudu – šestý že je červenec!

Leč mrtvo u nás, nikdo nevzpomíná!

Jak křiklavou ta česká němota! –

Ni naše mláď, ten orel, jenž se vzpíná

perutí nad světy, jenž směle mihotá

se v řadách sluncí slávou příštích dob –

i mláď ta zapomíná na Tvůj tichý hrob!

Přec mohutný náš lid! On mysli vznešené,

on schopen nejskvělejších vděčnosti je vznětů,

on v hymnu, v proudy slz by roztál pro pietu

a třeba vavřín podal skráni slavené!

Ba netřeba Ti, Mistře, bylo na hranici

svůj život sílat do svatých bran ráje:

Ty’s mohl s perem v ruce ztuhlé, ve chvějící

se loučit se světem – leč hlady umíraje!

Dnes vzpomínali bychom Tebe nadšeně,

dnes vlasť by vzdychala žalosti v ozvěně –

ba snad i křížek měl bys hrobu u pokraje!