KU HVEZDÁM.

Již kol se připozdívá,

co rád měls, ztratil jsi –

jsi tady na světě již

sám se svou bolestí.

A krutá bolest tvoje,

jež dřímala jak spáč

v tvé duši, propuká teď

v zoufalý, hořký pláč:

Na znamení, že všecko,

i život ztracen je,

že na věky jsi pohřbil

své všecky naděje.

Teď teprv srdce cítí,

jak chor jsi, sám a stár,

že přišel čas, bys složil

svůj život v lůno már.

Vždyť všecko před tebou již,

kdo měl tě tady rád,

šel po klopotách žití

si odpočinout, spát.

Jsi jako stará vrba,

jak kůl ve plotě, sám –

tvá duše vroucně prahne

za nimi ku hvězdám.

Snad všecky tvoje touhy,

tvé sny, tvůj ideál,

jež měl jsi v světě, splní

ta třpytná, vzdušná dál.

Kus štěstí ještě kyne

ti nakonec v tvůj sen:

ty zemřeš ve své zemi

ne otrok – svoboden!

A myslí tvou se snuje

pohádka dávných dob...

Tvá volná země bude

ti lehka dvojnásob.

V ní budeš sladce o všem,

co svět ti nedal, snít,

a nad hrobem tvým budou

volnosti písně znít.