KU KONCI ŽIVOTA.

Rok po roce mne míjí. Hořknu žitím,

jak vždycky dřív, hlad nezkojený cítím

po nových snech.

A ony nejdou. Navštěvují jiné.

Strom vnitř i zevně červiví a hyne

a vzrůstá mech.

Než, konečně, toť zákon, třeba krutý,

že loutky musí býti odkopnuty

kus cesty dál,

když uvadne a odvahy se sprostí

a naplní své srdce senilností

pan principál.

Však minulost jich umělecky skvělá,

když vášeň lila ve dřevěná těla

svou krev a třpyt?

I ona má být pokořena nouzí

a osud její účast neprobouzí,

ni útlocit?

Svůj celý věk jsem prožil, v srdci maje

kus toho hrozného a neznámého taje,

jenž ukryt jest

ve věcech mrtvých, nemajících těla,

jímž krev by teplá proudila a vřela,

a jeho gest.

Sbor věcí mrtvých: loutky, sochy, stromy

své měly těžké, temné podvědomí,

své úsilí

a ty mou duši cestou hluku prostou,

kde prostory a prázdnoty jen rostou,

pak vodily...

Však cit můj zkoral. Vůně věcí svadla

i zamčeny jsou vchody do divadla,

kde já jsem hrál.

Dům pustne valem. Trochu úzko je mi

a tady leží obličejem k zemi

můj personál.

Ni hlásku v domě. Ani očí snících.

Prach přejemný se stele po lavicích.

Nic nebolí.

Smrt jenom sama, aplaus její mrazí,

však nikdo jiný z hnusu nepřichází

zřít mrtvoly...