KU PŘEDU!

„Hoj ku předu, vy sedláci!”

i na nás volá svět; –

však ouha! páni, po vašem

to nepůjde tak hned.

My ku předu jdem krok a krok

a semknut s druhem druh,

tak těžce, vlečně, bez hluku,

jak ornící náš pluh.

Kde naši staří orali

a kam kdo na své stoup’,

my po svém ořem také dnes,

však přec jen trochu hloub!

A jak to praděd dělával,

ať slota nebo čas,

své kleče tisknem do země,

– však přec už trochu snáz.

Vždy ku předu a ku předu,

– a potom zase zpět!

leč tam i sem, vždy zůstane

po naší práci sled,

jak brázda lehá ku brázdě;

a v černém úhoru

co nerůstalo, vyořem

si dnes i na svoru.

Tak šlo to s věku do věku,

vždy hloub a snáz a dál;

víc nechcem, než co na svém sil,

by každý na svém žal.

A jako my jsme šťastnější,

než býval někdy děd,

by šťastnější byl syn a vnuk,

– a to je naše: v před!