Ku přírodě.

Ty božská přírodo,

nám žehnáš rukou zdaru

a skrýváš úsměvy

zde v nejrůznějším tvaru;

a šťasten každý člověk,

jenž tobě rozumí,

kdy zaštěbetá ptáče

i větřík zašumí!

Tvá krása, dobrota

se jeví ve fialce,

když vůně vane kol

až k zamodralé dálce,

kdy kyprém u záhonu

keř růží vzplápolá

a celý kraj ten jarní

je rájem do pola.

I když se na poli

les kývá zlatých klasů

a teplá vonná noc

se leskne v hvězdném jasu,

i závoj nechať chladný

tká mlha jesenní,

kdy jeřabiny rdí se

a žloutne lupení.

A když pak krutý mráz

už kreslí v oknech květy,

tu les nám k zahřání

svůj strom dá mnoholetý;

spí země, strom tu dříme

a sílí na obra – –

ó, přírodo, tys máti

krásná a předobrá!