KU SŇATKU J. V. CÍSAŘE A KRÁLE NAPOLEONA A J. C. V. MARIE LOUISY.

Štěp nejdražší vždy sadař opatrný

podepře kůlem, jenž zná vzdorovati

vichřicím běsným, lijákům a vzteku

krup rozlícených.

Čí ruce spíše, Otče, moh jsi svěřit

tu květinu svou svěží lepotvárnou

než té, jež pevně řídíc trojspřežení

v chrám slávy jede?

Jež zkrotila i lvů vztek, tygrů zlobu,

řád tvrdé Přírody tak převracejíc,

že z hrůzy pralesů a pouští tvoří

beránky klidné.

Té ruky kynem On tak poroučeje

vzteklivce země svojí rozvášněné

rozumu vrátil, pořádku a cnosti.

Sám příklad zářný

všech cností vladařských a cností lidských.

Austrie plesej, císařské hle dítě

jde na trůn k Němu, holoubkové bílí

ratolest nesou.

Ratolest nesou, poletují nad Ní,

co duha sedmibarevná se klene

po době bouře nad širokým světem,

dnů krásných věštec.

Bůh ráčil uzavřít ten sňatek v nebi,

neb Austria-li Francii dá ruku –

kdo povstat chtěl by tady s čelem drzým

co kazič míru?

Jdi, požehnání národů jde s Tebou!

Jím nikdo nikdy provázený nebyl,

co svět je světem, jak se žehná Tobě,

habsburský květe!

A On, jenž slávou ověnčené čelo

až k hvězdám vznáší, nevydobyl nikdy

ozdoby krasší zářným trůnům Svojim

nad srdce Tvoje!