Ku sňatku národovce s vlastenkou.

Pramen křišťálový z lůna skály

vytryskuje lidstvu k občerstvení,

ústa, jež se žízní zhynout zdály,

pijíc hlásají své zotavení.

K zřídlu tomu zástupy hle valné

nápoje si nabrat spěchají,

a naberouc v horlivosti chvalné

zřídlu tomu – víře – žehnají.

Nad pramenem na žulové skále

nebetyčná palma zelená se,

touha lidská zrakem jasným stále

k stromu rozmilému napíná se.

Pramenem posilněn člověk kráčí,

dokud vroucí bije žilotep,

vždy hled k stromu – k naději – otáčí,

v mysli ještě, když již okem slep.

Pramen, též i palmu obejímá

zář sluneční, světlo přeblažené,

ježto s tvorstva noci příkrov snímá

a ve skřehlé údy teplo žene,

jež co bratry lidi k sobě víže,

vůli k skutkům spasným přivodí

a života uvolňuje tíže:

zář ta – láska – světu vévodí!

Láska tato vás též ozářila,

uvedouc vás v něžný svazek věčný,

zásnubním vás věncem obdařila,

jenž se rozvíjej v květ nekonečný!

Víry pramen tuž vás po věk blahý,

naděje se vám vždy zelenej;

k zdaru veďtež vás vždy svorné snahy,

Pán vašemu sňatku požehnej!