Ku srdci lidskému.

O jak si hluboko, ty srdce lidské, kleslo

do prachu všednosti –

a smutně doznívá v tvém nitru svaté heslo,

těch kouzel největších: tož lásky, volnosti!

O škoda záře tvé a vůně, škoda květů,

jež v blátě zmírají;

o, kterak roznítiti k plamennému letu

tě pláčem mám svých strun, jež bolem pukají?

Tvůj trůn je na nebi, ty perlo božských činů,

ve kruhu sluncí, hvězd;

já toužiť přestávám po hvězdách, po vavřínu,

já toužím tebe jen ze prachu k nebi vznést!

Ta touha vznešená nechť lýru moji ladí,

kol záři rozlívá;

kéž kůra ledová, jež do kola tě hradí,

paprskem písní mých v rosu se rozplývá!

Kéž znova ozve se v tvém nitru svaté heslo,

tož lásky, volnosti; –

a jak jsi hluboko, ty lidské srdce, kleslo,

tak vznésť tě vysoko chci z prachu všednosti!