KU STŘÍBRNÉ SVATBĚ DO ALBUM.

Je noční divé po bouři. Kol mocné kmeny

jak slabá třtina vztekem vichru rozdrceny,

břeh, skála, luh – vše v děsnou spoustu rozerváno.

Jen z dáli slyšet hřmění vod a lidské steny...

Pak po bouři zas smavě zlaté vzešlo ráno – –

Ký obraz v něm se úžaslému oku skytá:

hle, na místě, kde nejvíc zuřil bouře vztek,

ční dubu kmen, jej družně břečťan obeplítá

a v koruně zní z hnízda tíkot holátek.

Co nových krás tu kolem jaro asi vysní,

než s věrnou družkou svojí mohútný ten kmen

kdys novou bouří k zemi bude poražen

a v listí pták se ozve poslední svou písní!

Ty’s kmeni tomu podoben – a družka milá,

čtvrt století jež štěstím Tebe obestýlá,

je břečťan přítulný, kol Tě se věrně pnoucí

svou láskou něžnou, povždy oddanou a vroucí.

Čtvrt století! – Co bouří, jaké žití klamy

Vám vichrem osudu as hřměly nad hlavami!

To něžné přátelství Vás cokrát v zkoušku vzato,

než osvědčilo se, jak v ohni ryzí zlato.

Vy pevně stáli Jste, druh věrně stulen k druhu,

až osud nad hlavou Vám smírnou vypjal duhu.

Však štěstí též vás sladkým kouzlem obestřelo:

z tak mnohých rozmilých a zrůměnělých líček

Vám vstříc se dětským okem usmál andělíček,

že blahým citem v ňadru se Vám srdce chvělo.

A dnes, kdy čtvrtstoletí věčnou svojí čtenou

Vám z žití vichřice do čela vrylo vrásky,

dnes žití oblohu již máte ohvězděnou,

dnes triumf slavíte své vroucí, věrné lásky.

V ten radosti a blahých citů pestrý vínek,

uvitý z žití trudů, plesů, upomínek,

Vám schází-li snad hlava drahá, smíšek něžný,

ó nermuťte se! – Dlí jak vůně v pelu kvítí,

neb dolů na Vás mile třpytnou hvězdou svítí,

neb padne na hlavu Vám jako vloček sněžný

kdys v dobách budoucích, až klesne hlava k stáru...

Teď jásejte a novému vstříc kvapte jaru,

jež kvete v dětech Vám, jež krásněji a znova

Vám vykouzlí vždy bílá peruť andělova.