KU VZDÁLENÝM.

Vám, vyvolenci věkem ověnčení,

Od Oceanu k Uralu skalnému,

Jenž v zápolu budíte liboznění,

Sílu pějíce světu zemdlenému;

Vám, jenžto zvukem, nad hromy mocnějším,

Od hory k hoře ozvěnu budíte,

A bleskem svým, nad nebeský světlejším,

Srdce mladistvé plápolem plníte:

Vám k slávě prázdním naplněnou číši,

A pozdravení, v srdci vřelém skryté,

Nechť vicher zanáší od říše k říši!

Byrone velký! ty, jenž v tichém hrobě

Po díle umdlévajícím spočíváš,

Tys pevnost stavěl naší nové době;

Nechť první dík srdce mého požíváš!

Já v noci poslouchávám želů tóny,

Jenž z prsou tvých se slzami plynuly,

A s tebou cítí srdcí milliony,

K nimž tvé zvuky příbuzné se vinuly.

K tvé slávě prázdním naplněnou číši,

A tajný cit, jejž vzdechy mé vyřknuly,

Nechť vicher zanáší od říše k říši!

A vy, jenž dráhou stejnou jste se dali,

Zámořští zpěvci ostrovu volného;

Zvuky vaše, co v duši mé se vzňaly,

Vřelé city zbudily srdce mého!

Ty skotské stíny před okem mi hrály,

Minstrelů struny ucho mé mámily!

Tvé obrazy, Moore, v srdci mém zrály,

A nových světů bytnost oznámily.

Vám k slávě prázdním naplněnou číši,

I slova má, jenž vroucně vás poctily,

Nechť vicher zanáší od říše k říši!

I vám za Rýnem pozdravení sluje,

Kde Victor Hugo praporec vynáší,

Kde Lamartine na věk zpustlý žaluje

A Delavigne nad národem se vznáší! –

Hoj, vaše harfy mocně zapudily,

Co starý svět v soumraku svém schovával:

Vy nový věk kvetoucí jste zbudili

A zvukem truchlivým starý skonával.

Vám k slávě prázdním naplněnou číši,

A díky, jež jsem v zápalu vám vzdával,

Nechť vicher zanáší od říše k říši!

Kdež jeden ještě na evropské stráni

Slavených zpěvců zbor se zrakům skrývá?

Slovanské, slyš! jak harfy rokotání

Mlhavé luhy žalostně provívá! –

Toť truchlivé jest Mickiewiče znění,

A v dálce druhů věrných písně vroucí!

Kollára to něžného libé pění,

A národní Slovanů zpěv plynoucí!

Slovanští zpěvci, vám tu plnou číši!

A slova má, ze srdce se vinoucí,

Nechť vicher zanáší od říše k říši!