KU VZKŘÍŠENÍ!

Když se hory zelenají, modrým květem prokvetají,

anděl páně po nich chodí.

Krok svůj staví, v kraje zírá,

palmou mává, hromem volá,

jarním hromem, prvním hromem:

„Ku vzkříšení! Ku vzkříšení!

Kdo jste spali, procitněte, kdo jste zmdleli, oživněte!

Zámky země odevřeny,

klenby hrobů odvaleny,

s hrdla lidu pouto sňato –

hromným slovem božím volám:

Ku vzkříšení – ku vzkříšení!“

Hrom se dolů s hory valí – údol duní, zem se chvěje –

slyšíš, lide, slyšíš, lide?

Chýž se jako v proudu houpá,

hrad se ve základech třese,

na věžích to samo zvoní:

ku vzkříšení, ku vzkříšení!

Kdo se choulí, bůh když volá, – pro věk ztracen, vržen k trouchni –

slyšíš, lide, slyšíš, lide?!

Cítíš, krev že v žilách tepe,

ve svalech že ocel květe,

v prsou že to hučí, bouří:

ku vzkříšení, ku vzkříšení!

Kdo se třese, hrom když bije, – pro věk ztracen, vržen k trouchni:

z ledů budí bůh jen krásu,

z hrobů hrdiny jen volá –

není jara bez hřímání,

není cesty mimo krví

ku vzkříšení, ku vzkříšení!