Ku životu.

O kříž chudý podepřený

na tvém hrobě klečím, máti;

zrak ve slzách potopený,

duch se v říši dálné tratí.

Kolik slzí z očí rmutných

by tu hlínu odplavilo?

Kolik vzdechů z prsou smutných

by tě v život probudilo?

Hlavu kloním – na rameně

jak bych cítil ruky tknutí,

ohledám se neprodleně,

kdo mne uved’ v procitnutí?

Sám a sám tu mezi kříži,

jako socha mramorová;

květ se kloní pod slz tíží,

nad mnou píseň skřivanova.

Hrůzou jat řku: „Díky, máti!

Neztratím já víru v ctnotu –

hrouda zase v prach se vrátí,

duch je zrozen ku životu!“