Kukaččino volání

Kukaččino volání do květnových lesů,

jaká výzva sváteční, jaké vyznání!

Z tisícerých pokřiků, zpěvů, hvizdů, hlesů

jaký povel jásavý k pomilování!

Buben, zvon a polnice v jednom hlasu slity

sonorní své trocheje hudou s vrcholků...

Kdybys houštím se mnou šla, zelenými svity,

jistě nečinila bys marných okolků.

Poplach srdcí bušících, mízy útočící,

neúnavných hrdélek, v nichž to klokotá,

světlou vlnu přílivu, oddech křepkých plící,

pochod, útok, vítězství slávy života

se zelených cimbuří melodicky hlásá,

až se v každém stéble trav ozve odpověď.

I v tom žlebu nejhlubším slyšíš, kterak jásá,

i v tom žlebu nejhlubším rozechvívá snět.

A kdybys, má lásko, šla se mnou houštinami,

v shodě s květnem dala květ, na němž bych se spil –

slyšela bys v tluku tom v jasu nad hlavami

sladký trochej milostný, jenž nás uchvátil.