Kukačka.

Ó kukačko, ty v modré šeři

kdes utajený proroku,

jen kukej, nikdo neuvěří,

co věstíš v lesa hluboku!

Já cítil, jak mi líce blednou,

když jednou jsem se tebe ptal:

Jak dlouho? A tys jenom jednou

mi zakukala opodál.

Ach, rád jsem, že tě slyším tady

a že ti to dnes mohu říc’,

v svém srdci cítím život mladý,

viz ozářenou moji líc!...

Kdys láska prošla srdci dvěma,

a dvojí rty se ptaly tě:

Jak dlouho? A ty jako němá

jsi utichla v svém úkrytě.

Ó bído! Tedy nikdy svoji?

Pak raděj černý příkrov mar!

A v malém domku krytém chvojí

už dávno šťasten lidí pár.

Tam láska byt má neustálý,

ten kout je tich a odlehlý,

a já tak rád zřím k domku zdálí,

když večer světlo rozžehli...

Však vidím, jak jsi tenkrát lhala,

a vše, co věstíš, jaká lež,

a že ti plesem, lhářko malá,

když koho v lese oklameš!

Však přece aspoň v jedné věci

ty pravdu mluvíš. Když se ptám:

Ó kukačko, ach řekni přeci,

co milých šlo tu jako v chrám;

co polibků les viděl v mechu,

co srdcí v sladké závrati:

ty kukáš, kukáš bez oddechu

a nepřestáváš kukati...