KUKAČKA.

A seděl – kýval lysou hlavou –

a na rty moje upjal hled –

Nuž čtěte! – Řečí ostýchavou

mi tuhle smutnou dramu čet:

Jen tvoje máti ví, čím tobě dítě jsem...

Jen ona děkuje mi tichým úsměvem,

když někdy potkáme se v ruchu na ulici,

já letmým pohledem se dotknu tvojích lící,

tvých svěžích mladých rtů, tvé drahé zlaté hlavy

a maně ulovím tvůj pohled usmívavý...

Já ničím nejsem ti a měl bych být ti vším,

tvým štítem, ochráncem, tvým vůdcem laskavým

a musím býti rád, že časem zahlednu tě,

jak jeden z tisíců – jdu, k poklidu se nutě,

kde bych ti vjeti chtěl v ty vlásky tvoje zlaté

a čílko zlíbat ti... jen jednou... jedinkráte.

Co bylo jedenkrát – snem, stínem to vše je,

už ani nezáří, už ani nehřeje...

Dva lidé sešli se a snad se milovali –

jak dnes to bajkou je, jak je to v šeré dáli,

a k tobě, kvítečku, jenž bys moh svědkem býti

a kveteš vítězně – se nesmím přihlásiti.

Ach, všecko ušlo mi... ta prvá slůvka tvá,

i první krůčky tvé – i moudrost mladistvá,

tvé dětské záliby – tvé hračky, loutky, šaty,

i z prvních pohádek ten pohled snivě vzňatý.

To všecko sbíral kdos, jenž kromě jmena svého,

ti nedal ničeho – a mně vzal, což je mého.

A není naděje a není možno zde

si říci jedenkrát, že blízcí sobě jsme –

Snad jednou náhodou číst budeš verše tyto,

jak vůbec verše čtem... A tebou nezachví to.

A tušit nebudeš, že mají bolest skrýti,

již říci touží ti... oh, prokleté to žití! –

A dočet. Přetřel oči šátkem

i po zrudlé jím pleši jel

a s jakýms nepokojným zmatkem

teď čekal tiše na ortel.

A já, jenž vyslech jeho muku

(a přeslech stavbu slok a rým),

já stisk mu beze slova ruku

a propustil jej – bůh buď s ním.