KUKAČKA.

Kdykoli ta žežulička

zakuká,

pokaždé div srdce že mně

nepuká.

Na jaře to loni bylo;

prvně zas

věštecký jsem její z háje

slyšel hlas.

Ihned ptám se, kolik ještě

mine let,

nežli bude má panenka

za mne smět.

Jedna – dvě – tři – čtyři – pět – šest –

dosti již!

Zbytečně si, milý ptáčku,

ublížíš.

Hlava se mně zatočila

v závrati:

žežulička nepřestává

kukati.

Je-li, ptáčku, tvoje věštba

pravdivá,

ať se někdo na ten párek

podívá!

Nevěsta i ženich chrastí –

samá kost –,

malého že uzlíčku je

pro ně dost.