KUKAČKA.

Já jsem jen malý, tažný pták,

mé peří prosté, šedé,

a cesta moje přes lesy –

přes hory, doly vede.

Přes hory, doly, s oblaky

v dešti a sněhu, mrazu

běžím a letím pustinou

nezdržen, bez úrazu.

Bez úrazu – a radosti...

a celé moje štěstí,

usednu-li si k oddechu

na nízké ratolesti. –

Již hnízdo mnohé našel jsem

tak na zelené sněti,

a v něm i párek miláčků,

a pozděj kopu dětí.

Tu mněl jsem tušit v nitru svém

cit volnosti, – pak muku...

Však nezvěděl to háj ni luh,

a slyšel jen mé: Kuku! –

Co tají se v tom zpěvu mém,

jen dívky znají švarné,

kdy za léta jej čítají

čekání, touhy marné. –