Kukačky.

Marná je to práce

Stíhat větrů vání,

Marnější však srdcí

Dívčích zpytování;

Kdo se nejvejš dostal,

Ten se nejhloub zvrátí;

Nejlépe je ten zná,

Kdo je nechce znáti.

Hrávala jsi semnou,

Smávala a lkala;

Jinému však více

Nežli mně si přála.

Nemělas ty tenkrát,

Svodná čarovnice!

Jistě: srdce žádné –

Mělať si jich více.

Jedenkrát sem s ní

Pod jabloní seděl,

Toužebně jí v očko

Modrojasné hleděl;

Myslil jsem, že hledím

Do sedmého nebe,

V blankytu sem spatřil

V očku jejím – sebe.

Zaplesám a nebi

Vroucí díky vzdávám,

Bylť sem na čas v ráji,

Jejž teď oplakávám.

O, ten darmo nebe

O milenku prosí,

Jehož ona v oku

A ne v srdci nosí.

Přes ty panské louky

Teplý větřík věje,

Lomelín se pyšní,

Bělinka se směje.

Smějte se jen, smějte,

Vnislav vám to přeje;

Kdo se směje posléz,

Jenom ten se směje.

Dlouho sem ji, dlouho

Hořce oplakával,

Slzíc v lůžko klesal,

Slzíc z lůžka vstával;

Snad by se mi rozum

Byl tou ztrátou zvrátil,

Kdybych ho již dříve

Láskou nebyl ztratil.

Kdo se jednou spálil,

Moudřejším prý bývá,

Podruhé-li se zas

Do ohně pouštívá;

S Bohem, zlaté dívky,

S Bohem, rájské kvítí!

Ne – já nechci v lásce

Ani moudrým býti! –