KUKUŘIČNÉ CHLEBY

Jak svítí,

zdaleka volají, laskominy vznítí

ty zlaté chleby, v pekařských krámech kukuřičné chleby!

Jak ohromují,

lákají, dráždí, provokují,

když hlad ti zatlouká zvolna do mozku tupé hřeby!

Jen mrskneš okem po nich,

a již ti nejdou z hlavy,

a všude zříš je, zlatý den,

cválají na zlatých koních

v strakaté východní davy,

jsou zlatý hřích a zlatý sen,

lačného sytý sen.

Jak září

do bledých, vyhublých tváří,

když prodavač s fezem a nohama skříženýma

hází je na váhu!

Jak planou

dobrotou požehnanou,

když láme a dává je rukama pokojnýma

žebrákům na prahu,

kňouravým hnědým žebrákům s dlažby!

To velikanánské mince jsou,

peníze nové ražby,

k oslavě země v oběh jdou,

země, jež ploditi ráčí,

zříš jako klasy je pláti,

jak slunce, jež klasům dá zráti;

jim netřeba hlavy ni znaku, lesk a barva jim stačí,

a číslem jich zdá se nekonečnost.

Má mimojdoucí v oku vděčnost,

má jiný v oku hlad – jda mimo sám,

já obé v oku mám.

Že hlad,

oh, toho netřeba vzpomínat,

že vděčnost, toť však proto snad,

že tato do zlatova vypečená žluť,

ten zdůvěrnělý obraz z daleké končiny cizí,

pojednou domova sladkou chuť

jak jaro vzestup mízy

probouzí ve mně,

v synáčku severní země –

nevěda proč,

venkovský vidím vířit kolotoč

tam dole u Svitavy,

skleněné křišťály třepotají se, řinčí polyfon,

činelů zářící placky se mihají, zakřikne zvon,

a mládež se baví – –

anebo v trávě šťavnaté hledím za motýlem

pod jednou bílovskou strání,

kol v louce zlatem svítí steré pampelišky

jak vyleštěné plíšky,

a vše je var a vše je kolotání

a včela všecka žlutá pylem

polednem se potácí...

Leč nezapomeňme na chleby kukuřičné

z pečlivé ruky domácí!

To nejsou zlaťáky, jež moslim vyplácí,

to není z hromady zboží:

jsou zlatější a vysoké, vznešené spíše než sličné,

pravý „dar boží“!

Současně s mouchou,

se smutnou jednou mouchou

k slunnému místu na naší zdi

přilepil jsem se velmi.

Současně s mouchou

dívám se na svět s hlediska hladové šelmy.

Zdá se, že cosi jej hyzdí.

Mimo nás,

množíce slunce podjarní jas,

na hlavě nosí hnědá děcka

s domácím chlebem měděné mísy.

Každý je čísi

a děcka jsou veselá všecka:

barvené ručky vzduchem jim těkají,

dřeváčky hbitě klapají.

Můj žádný však není,

zvířátko dravé v mozek mi kouše.

Oh, pokušení!

Rozkoši vrchovatá,

zmocnit se kusu tohoto zlata!

Kousíček dal bych také své mouše.

Vznešený chlebe,

se zlatem slunce zpíváš a hřeješ!

V nitru však zebe

myšlenka, kterou po cestě seješ.

Leč na slunném místě

vše chladne, hroutí se jistě.

Soucit a něha a žel

náhle mi srdce chytly prsty jak drátky,

teploučký váček zazvučel,

korálky rudé v něm chřestí,

zadními vrátky

mrtvolu dáváme poodnésti,

korálky rudé zvoní,

srdce mi zpívá,

na plavém koni

jaro snad vjíždí a zpívá,

celý svět zpívá

i slunce zpívá –

na něco všichni čekáme

a docela tiše si zpíváme:

Kdybychom všichni, kolik je nás,

za ruce vzali se spolem

a ohraničili sluneční jas

velikým kolem,

kde by se vzal, tu by se vzal

uprostřed kola malý spasitel

a ten by všemu světu lámal a rozdával

božího daru kukuřičnou žluť i žitnou běl,

a byly by to zlaté chleby domácí

a nestáli by kolem žebráci.