Kulisy.

Kol divadla jsem kráčel po neděli

a kulisy ven právě vynášeli.

Tak byly vetché, z chatrného plátna

i záplat plny, malba na nich chvatná,

a od oken a sloupů do křoviska,

vše hrubé, když to zraky zřely zblízka,

a slunce svit když pad’ k nim odevšad –

já viděl každého se cestou usmívat.

Zda nejsou ty to, v chvilce ptám se příští,

jež ladný obraz daly na jevišti,

k nimž večer při stu lamp a zlatých světel

náš zanícený pohled často letěl;

zda nejsou ty to, na nichž ještě včera

se pásly oči, kterým ústa sterá,

když opony se vzhůru vznesl nach,

své vzdechla dlouhé, překvapené: Ach! – –

Ó jak nám krásný zdá se obraz žití,

když dětské víry záře na něj svítí,

když podál ještě stojí naše noha

a pohádka se v hlavě spřádá mnohá!

A po letech, když vidíme jej blíže

a v pravém světle – ó té klamu tíže!

Zda je to týž, se hluboký ptá vzdech,

jejž viděli jsme v mládí svého dnech?