KUMBURSKÉ MELODIE. (V.)

Nad větví bez hnutí

se svislou perutí

nočňátko sedlo,

a z noci tajemné

nade mnou, kolem mne

sta se jich zvedlo.

Všechna tak ve sboru

víří tu u boru

nad starou branou,

a křídly šelestí –

jako ty pověsti,

jež od ní vanou.

Pověsti báječné

z půdy té sopečné

krvavých citů...

díky, že doba ta

u věčnosť odváta,

v klamném svém třpytu!

Výsluní osvěty

kal zhubí staletý

s povrchu země...

nuž větvi spletitá

s motýly ze skryta

dál šumte ke mně!