KUMBURSKÉ MELODIE. (VI.)

Zeje na Kumburce zasypaná z pola

hladomorna šklebná,

do ní padá sníh i dešť, jak zuří bouře

děsná, převelebná.

Také dechem času, povětří a stáří

sesuta je značně,

nepoleká více ani malých dětí

hledíc z lesa mračně...

A prv děsívala jako přízrak smrti

chudých lidí davy,

ba i ony lepé, v biret opeřený

odívané hlavy. –

K vězni nepronikal v jícen hladomorny

ani paprsk jeden,

s obžalobou děsnou zrak se zvedal vzhůru

dravou mukou sveden.

Obrostly mu údy kožešinou plísně,

kteráž mozek hubí. –

Oj, tu klnul vězeň všemu, lidem – bohu,

skřípávaje zuby,

zapomněl co práce, chvat a ruch a snaha,

ba i lidské slovo,

věčně dlouhá chvíle měnila to srdce

v srdce zločincovo. – –

Povždy jako psovi vhodili mu shora

sporé sousto krmi,

jakož hadům spolu... Ted' už na dně vyschlá

věž ta k nebi strmí. –