KUMBURSKÉ MELODIE. (VII.)

Kdys – dávno tomu – vládci samozvaní

se v druhých úkor zmohli na práva,

vše vymýtěno, pakli chtěli páni,

i pralesy, i zpěvná doubrava.

Když přál si pán, již plnil lidomorny

pláč beznadějný v muce šílené,

tam dohas’ každý zápal světoborný

a zvolna uhnil v sluji studené...

Ba, sténal-li pán před smrtí, prost klidu,

kol vida všady oči strhané –

dav zpovědníků úplatných děl lidu:

„Hle, v bolu pečliv o své poddané!“

Pak o pohřbu kdo neplakal, ten stlučen,

vše ku cti rodu, k boží oslavě –

žeť bídákem sám, mnohý vyznal mučen

a v povel smál se – s ranou na hlavě.

Lid nesměl cítit, neměl cti, ni boha,

krev jeho nevolala do nebes,

tam prahla zem, kam stoupla jeho noha,

on – otrok, nebyl člověk, on byl pes.