KUMBURSKÉ MELODIE. (VIII.)

Kol znělo: Žižka na sta lidí pobil

a tiché panny vyhnal z klášterů,

bral hrady si, jež jiný po věk robil,

až proklínali jej co příšeru.

Však pomalu jsme začli rozuměti

těch dějin lidských duchu skrytému,

té síle, kteráž jako orkán letí

zlá a tím dobrá k všem a ku všemu.

Teď každý ví, žeť velkým svatým Žižka,

jenž ničil, pálil hnízda neplechy,

že sídlem lidským uznána i chýžka,

a chuďas okřál světlem útěchy.

Dík osudu, že pozbavena země

té skvrny, hanby všechněch století,

že právo zvedlo pokořené témě

a vinník pravý propad prokletí.

Jsou příkry cesty k vybočení z bludu,

jež řady věků hnětly národy,

krev člověka se vssála v země hrudu,

lid s bratry rván, jak s živly přírody.

Až v budoucnu kdys, válka dokoná se,

s tím hnusem, bezcitností veškerou;

toť přirozeno, – při vší snů těch kráse, –

ač není-li náš pokrok chimerou. –