KUMBURSKÉ MELODIE. (XIII.)

Těžko se srdce odříká,

než dechu sklána křídla,

než v sobě sezná pustiny,

jako ty šedé ssutiny

hrdého jednou sídla...

V slávě své Kumburk pyšen byl,

a nyní v rumech v lese,

vděčen když roste pomněnka

na jeho zdech, chvoj přetenká,

na níž se rosa třese...