KŮŇ.

Tak letí: v pravo bělouš, v levo ryzka,

soudruzi jeho – bláto kolem tryská,

jak kopyty v ně rozpustile bijí –

sta letí jich tak – potřásají šíjí

a pádí lehce – tak je unášívá

života radost – větrem chví se hříva –

zem duní – pán se na něm pohupuje –

ten dobrý pán, jenž hladí, hřebelcuje

a ovsa dá i sena – kdesi v dáli

blýskají ohně – bílý dým se válí

a sem až známou lahodou tak voní –

a hřmí tam silně – nad hlavami koní

pak řehtá cosi, rachotí a syčí,

jak práskali by sterými tam biči,

což směšno jemu, ryzce, běloušovi,

že zařehtat si musí – oči loví

pak obraz kraje, jímž se nyní ženou:

pláň zvlněná s obrubou zasněženou

černavých lesů – místy v ohních plají

stavení lidská – jistě i pár stájí

a dobrých stájí při tom spolu hoří –

jsou tihle lidé nevýzpytni tvoři!

V tom cos jej třesklo – skočil – – padl prudce –

ne – pán to nebyl – takhle jeho ruce

nebijí nikdy – v boku je to, v boku –

pán ostatně se ztratil při tom skoku –

i bělouš – ryzka – i ti druzí – v dáli

jak tmavá čára dunivě se valí –

co je to všecko? – Tiše je tu děsná –

jen v dálce hřmí – jak slyšel by to ze sna –

má v boku bolest – zdvihá se – je marno –

a vůkol je tak náhle těžké parno –

i v něm vše hoří – pil by – jeho oči

jsou mdlé a těžké – i ta hlava točí

se namáhavě – zkouší ležet bokem –

i tak to bolí – vidí jedním okem

rozbité bláto a tím druhým nebe

vysoké, šedé – kdo as mu to střebe

krev z boku? – Točí znovu těžkou hlavou –

pláň zahlíd – ohně – lesů pásku tmavou –

leč vraha nikde – jistě v onu stranu

se tajné přissál – chce mu dáti ránu –

i kopne do vzduchu vší zbylou silou –

a cítí klesnout nohu pobloudilou –

a ztichne – pláň a požáry a lesy

se černat zdají – tma je v podnebesí –

noc na obloze – tmou i bláto zeje –

a ta se mu teď v sluch i oči leje. –