KŮŇ JUNÁKŮV

Stříbrné máš podkověnky,

vyleštěná kopyta,

obroku a bílé pšenky

dovůle a dosyta.

Ale ty si krmě chutné

sotva všimneš celý den

a jen k zemi oči smutné

klopíš zamyšlen.

Nepohodíš bujnou hřívou,

nezazvoníš třemeny,

netěší tě perlou snivou

krumplované řemeny –

pověz, koníčku můj bílý,

jakou tíhu v srdci máš:

hlavu věšíš a jen chvílí

slabě zařehtáš?“ –

„Proto k zemi kloním hlavu,

že mi srdce svírá stesk,

že už z dáli slyším vřavu,

kulí hvizd a zbraní třesk,

proto smutně hlavu věším,

mlčky hledím do vody,

že dnes naposled se těším

ze své svobody.

Zítra už mě ruka cizí

zbaví podkov stříbrných,

uloupí i zlato ryzí

sladkozvukých třmenů mých,

místo čabraky pak tkané

přes mé boky zpocené

hodí cár tvé kůže sdrané,

krví zbrocené.“