Kůň.

Jak líto mi vás, apoštolé lidstva

a svatí věštci s palmou míru v ruce,

kol hlavy s gloriolou příští slávy!

Mír hlásáte, mír chcete, člověk slyší,

a dál jde cestou barbarství a temnot,

ba začínám již skorem věřit nyní,

že v jádru zlým jest. – Co se státi mohlo

před vzpláním zory dvacátého věku,

mně za pravdu dá – Vztyčili dva trámy

a mezi oba břevnem kladli třetí

a k břevnu připoutali mezi oba

živého koně provazy, že visel

ve vzduchu spoután. Na padesát kroků

pak stříleli doň, aby vyzkoumali,

jak působí a trhá nový náboj.

Jak zvíře třáslo se, jak tušilo by

zmar strašlivý, jak zmítalo se, rvalo

v těch tuhých řemenech – však marná snaha;

v tom vojín z pušky přitisknuté k líci

již vypálil. – Snad sám se zachvěl při tom,

Dost možná jest, že sám byl hroudy synem,

již obsluhoval po léta, že s koněm

jak tento druhdy táhl mnohou brázdu

na lánu otců – a teď do něj střílet

na povel musí, aby dán byl důkaz,

jak řádit v srdci lidském bude náboj,

ďábelský vynález civilisace

před svitem zory dvacátého věku.

A vousáč rusý, v tom co spouště prstem

se dotýkal, jak mířil, cítil slzu,

jak horká stéká v tvář – však střelit musil

do srdce koně, jenž se chvěl a zmítal.

A houkla rána – kůň udělal přemet

v svých řemenech a dokrvácel v muce.

Však dobře mířil voják – srdce koně,

kam střela vjela, když je vyříznuli,

jen nepatrný otvor ukázalo,

však zadní stranou zela hrozná rána

ve krvi černé, náboj osvědčil se,

v před vnikne jehlou, v nitru rve a trhá...

Jak líto mi vás, apoštolé lidstva,

s kongresy míru, brožurami, hesly,

kdy do koní se střílí nejdřív zkouškou,

by líp to na lidech šlo pozděj potom.

Jak líto mi vás. – Co tu vlastně chcete?