KŮŇ.

U prostřed pláně pusté, zasněžené

po prudkém honu do sněhu se sřítil.

Vzdych’ z hluboka, zved’ oko svoje sklenné

do tváře muže, jenž se hřívy chytil

přes hlavu jeho upadaje k zemi,

a ležel v krvi bez hnutí a němý.

Klid velebný po pláni vládl celé.

Ni havran v mrtvá role nezapadl,

jen časem v sněhu spoustě zkornatělé

to zapraskalo mrazem. Smutně kladl

se stín na lada utuhlá a hladká.

Kůň ležel v krvi. Z těla schváceného

se kouřilo a jako jinovatka

pot na něm stydl. Muž, jenž spadl s něho,

se chvatně zvedl, otřel hrubou dlaní

sníh s bledé tváře, jak to zvíře schvácen,

rty zakřivil a mlčky, v pohrdání

stál, jako socha. – Věděl, že je ztracen!

V té chvíli za ním červánky již zplály.

On mlčky stál, zrak upíraje v dáli

a náhle cítil ruce své se chvěti. –

Zde byli! Všichni! První, – druhý, – třetí!

Jak vichr naň se hnali, zdivočele,

po krvi lační, zběsilí a krutí,

ne lidé, hyény, psi v lidském těle!

On hleděl na ně chvíli v ustrnutí,

pak jako strojem sražen, beze slova

kles’ na koleno, zvedl pušku, střelil –

a chybil... Chybil!... Nabil, střelil znova

a chybil zas! Již skok ho jenom dělil

od nepřítele, skok a zemře! Chtivě,

jak vlčice, po níž se feny ženou,

se vyřítil, mách’ zbraní napřaženou –

a pustil ji... Ne vykřik’, zařval divě

krev z úst i prsou se mu vyvalila.

Krev, krev! Ach ano! Jeho krev to byla!

Již chroptěl jen a jen se zapotácel.

V té chvíli druhý s duší rozsápanou

mu rozťal šavlí lebku jednou ranou,

že jako kmen na zmrzlou zem se skácel.

Pak třetí přihnal se naň jako střela,

ťal šavlí ve vzduchu až zafičela,

pliv po něm, zaklel s nenávistí v oku

a hnal se dál. Kůň jeho pouze v skoku

kus masa vyrval druhu svému z těla.

Tu v bolesti kůň padlý hlavu zvedl,

zrak pootevřel, na přítele vzhlédl,

vzdych’ naposledy, zamkl oči obě

a hrábnuv nohou, přitiskl ho k sobě.