KUPECKÉ LODI.

Synek sní o krásných hračkách, jak ubitý světnicí chodí,

knížecí zámky v snu hoří a černaví řehtají oři...

Churavá žena sní o velkém štěstí: o kupecké lodi,

která se z neznámých dálek jak osud přídou svou noří...

A muž jde. V brloh svůj sedne, hodiny práce míjí,

každý den určený peníz jak automat vyvrhne z jícnu.

Mladosti tužbám již zemřel utichlou nostalgií,

a u jich hrobů shasil tisíce pláchnoucích svícnů...

Ale teď ti tam se znovu ozývají a znovu,

úporně žádají, blouzniví, v plamenech domov stojí,

žádosti šlehají do výše k řebříku Jakubovu,

stoupají po pavučinách, mlhami temně se rojí...

Jako roj upírů hladných pak klesají sraženy k zemi,

nad vyvrženým penízem číhavě vyčkávají.

Dorážejí naň, v prachu se smýkají, vraždí se lžemi,

jeho pot krvavý s rozkoší nemilosrdnou ssají...

Tím snem se naplnil, utěšil život jich: O hračce krásné,

o lodích kupeckých, přídou jež veslují, blíží se, větší,

o jakés konečné záchraně, milosrdné a spásné,

o ruce nahodilého a štědrého Osudu něčí...

Muž, jenž dal všecko, své líbá, hrůzu by ukryl, se shýbá,

peníz, jenž z jícnu dne vyšel, s děsem jen očekává...

Výčitky tolika očí, – ni jedna se neuhýbá...

Plachty jich lodí se dmou... Jen jeho se propadává...