KUPLET O KYSELÝCH HROZNECH.

To v dobách dětské nevinnosti

jsem v Esopových bajkách čet,

v té knize, lidské zkušenosti

kde napomáhá zvířat svět,

jak kdysi zřela liška malá

kdes po zdi révy keř se pnout,

však marně se tam namáhala

si plný hrozen utrhnout.

I pravila těm hroznům liška,

když vysoko tak visely:

„Mne nemrzí ta jejich výška,

vždyť beztoho jsou kysely.“

Té moudrosti se chopil mnohý

a zvláště slabochů všech rod,

jimž nestačují chudé vlohy,

by stihli touhy rychlý chod.

A každý, kdo je k tomu líný

si důvod najít takový,

by skryl jím chudoby své stíny,

jen s resignací propoví

jak tehdy k známým hroznům liška,

když vysoko jí visely:

„Mne nemrzí ta jejich výška,

vždyť beztoho jsou kysely.“

Ó moudrosti ty potměšilá,

též ctitelem jsem stal se tvým,

když Poesie zazářila

mi ovocem svým čarovným

a srdce mého touze lačné

se zachtělo v ten luzný kraj –

však mojí duši posměvačné

byl ztracen kouzelný ten ráj;

i směji se jak hroznům liška,

když vysoko jí visely:

„Mne nemrzí ta jejich výška,

vždyť beztoho jsou kysely.“