KUPLET O ZAZE A FORMANU HENČLOVI

Ideálem starých pánů

byla Zaza ze šantánu,

v prvním aktě, tralala,

byla pannou bezmála.

Před publikem roztomile

svlékala se do košile,

svlékla by se docela –

to však v roli neměla.

Způsobem tím snadno věru

udělala kariéru,

ale v pátém aktě až

měla vlastní ekypáž.

Měla pravé brilianty,

hedvábí a tutti quanti –

nedivte se, předrazí,

že byl partér v extási.

Aby z toho bylo drama,

stala se z ní ctnostná dáma,

vzdala se všech neřestí –

to je vždycky neštěstí!

Nemohlo to trvat déle,

přišla o hlas, o ctitele –

a pak v dobu kratinkou

byla Zaza maminkou.

Marno plakat, marno toužit,

musila jít Zaza sloužit,

jak to bylo, kdož to ví:

šla vám sloužit k Henčlovi.

Ze Zazy se Hanka stala,

v dialektu nadávala,

samu sebe bezděčně

našla přitom konečně.

Henčl vám byl osel velký,

nevěděl, že bez veselky

v Paříži to chodí přec –

vzal si Hanku, pitomec!

Publikum, jež v lóžích bylo,

ovsem se tím urazilo,

pocítilo velký hnus,

že je Henčl sprostý kus.

Henčl, duše holubičí,

oběsil se na svém biči,

a ta Hanka rozmilá

všechno po něm zdědila.

Rmoutit se ji nenapadlo,

koupila si čisté prádlo,

v batistové košili

byla dámou za chvíli.

Před publikem roztomile

svléká se zas do košile –

škoda, že je nesmělá,

svlékla by se docela!

Na odiv své vnady nese,

zas už Zaza jmenuje se –

z Národního, tralala,

bude šantán bezmála.