Kurdská ballada.

Vyprahla poušť letním vedrem;

kmeny po ní rozptýlené

hnuly se juž ku pochodu

tam, kde v sklonu větví štědrém

palma milé stíny klene,

zdroj poskytá chladnou vodu,

svěžest padá skrze stín

Binghiolských do pastvin!

Táhly v noci, ve dne táhly,

spoléhaly na velbloudy

znalé cesty, každým rokem

procházely kraj ten sprahlý,

písku moře, písku proudy

v touze, smaragdovým okem

oasa až blyskne v stín

Binghiolských do pastvin!

Vedl davy emir Milii,

jako noc jel na svém koni,

Šemsi, jeho dcera, vedle;

mezek unášel ji bílý,

jak rolnička jeho zvoní,

tak se ona houpá v sedle,

v oku žár a v ňadru stín

Binghiolských od pastvin.

Zda to láska nastrojila,

láska, která srdce drtí;

na koni tu mladík hnal se,

v svalech jeho byla síla,

oko jeho rovno smrti,

nikdo neví, odkud vzal se,

snad jej lákal chlad a stín

Binghiolských do pastvin.

Zalíbil se emirovi,

že zastavil svého hřebce,

Šemsi zalíbil se luzné;

několika málo slovy,

řek’ je drze, divě, křepce

vypravuje zvěsti různé.

„S námi jeď,“ zněl obou kyn,

„Binghiolských do pastvin.“

Ó vy noci, dlouhé noci,

v poušti širé pod hvězdami,

kde jen v dálce zavyl šakal!

Oba, lásko, tvojí moci

propadli, neb byli sami,

neznámý je eden lákal,

krásnější než chlad a stín

Binghiolských u pastvin!

Miluji tě, ona řekla,

odpověděl: Miluji tě! –

Ač jsem dcera emirova,

půjdu s tebou v dráhy pekla.

Sprostý Kurd jsem, sladké dítě.

co však na tom, uspoř slova,

kvapí čas, juž větřím stín

Binghiolských od pastvin.

Prchněm’ spolu. – Vykonáno.

Táborem zní duté rohy,

pět set jezdců v sedla sedá.

Jak noc, která stíhá ráno,

letí všecko, co má nohy,

tam, kde mlha tmí se šedá.

Jistě prchli v sladký klín

Binghiolských do pastvin!

Siahamed s Šemsi jeli,

dvacet plných jeli hodin,

žízní jejich rety prahly

a kraj pustý – hlad též měli,

ani datle suchých plodin

neskytla jim – náhle táhlý

ryk zněl skrze pouště klín

Binghiolských u pastvin.

Ulekli se; byl to jelen,

který za svou hnal se družkou.

Siahamed chtěl ho zabit,

rána vyšla, jelen střelen

prchal dál, hoch za ním s puškou

hnal se, běda, dal se svábit

na sráz skalný, kde ční klín

Binghiolských u pastvin.

Na jelena s nožem vrhnul

zoufale se, do parohů

zaplet’ se, ten umíraje

ve propast jej s sebou strhnul,

buď to žalováno bohu!

Lásko, tak jsi zradila je,

v propasti jej vrhla klín

Binghiolských u pastvin.

Šemsi čeká, dlouho čeká,

třikrát drahé jméno volá.

Ticho. – Prach se v dáli zdvíhá,

to jsou jezdci –jak se leká!

Bolu touze neodolá,

jde a stopu lásky stíhá

jako laň, již láká stín

Binghiolských do pastvin.

Chumáč jezdců na obzoru

bližší, bližší v jitra páře,

juž i otce rozeznává,

v zoufalosti sleze horu.

Hledne dolů, skryje tváře,

v zrak jí kola šlehnou žhavá.

S hrůzou patří v skály klín,

Binghiolských do pastvin.

Pod srázem té skalní stěny

na parkosu suchém trčí

Siahamed nabodnutý,

krvavé jdou z úst mu pěny,

z rány potok krve crčí.

Ó ten osud žalný, krutý!

Na skráň leh’ mu smrti stín

Binghiolských u pastvin.

Ohlédne se, jezdců tlupa

blíž je, vidí třpyty zbraní,

otce v čele rozeznává.

Nad svou hlavou vidí supa,

k jeho mrtvole se sklání.

S bohem, žití! V skok se dává,

v propast sjela, bílý stín,

Binghiolských u pastvin.

Našli oba v krátké době;

ona ještě žila chvíli,

otci v klíně dokonala,

na témž místě v jednom hrobě

těla obě uložili.

Aspoň to jim láska dala:

Modlitby vzdech, chladný stín

Binghiolských u pastvin.

Pouští, písku ve peřejích

táhnou Kurdů karavany,

zbraně řinčí, zvonky zvoní,

táhnou, u hrobu však jejich,

ať jdou s kterékoli strany,

zastaví se, v prach se kloní,

dřív než zdraví chlad a stín

Binghiolských u pastvin!