KUROPĚNÍ.

Sál šerý byl a vzpurně klenutý

s estrádou z temných, prvohorních kostí

pro velký nával smutné reduty

a s hudbou plnou vláčných netečností.

Divokým Breughlem kryty byly stěny

a v lustrech olej nesvěcený bděl,

tu mrtvý patricij, dřív v církvi oblíbený,

s kuběnou ulic v kole procházel.

Dnes Voltaire něžně líbal abatyši,

jež nalezence cizí kojila,

a básník trapně opilý zved’ číši,

na čele ránu, v ústech motýla.

A kněžna zklamaná, jíž těhotenství brání

v mramoru tančit hladkou gavottu,

jde s Vrahem v kukli, jenž se těší na ni

a kolíbá ji v nutnou dřímotu.

Jde ruku v ruce missionář snědý

kol s horkokrevnou jižní subretou

tak jako na pouť mezi dálné ledy,

kde s novou vírou stromy rozkvetou.

I temný kleštěnec, jenž bez odměny hlídal

nejdražší vězně teplých harémů,

dnes v smutné redutě se dlouze rozpovídal

o zbožné lásce srdci čistému.

A Putifarky ve výklencích síně

na planá prsa tiskly novice

a mluvily při ponoukavém víně

o „loučeních“ a „postech“ nejvíce.

Kapelník černý slábnul na rozpacích,

zda těžká hudba nelká okny ven,

neb chýlilo se na hodinách hracích

k radostným značkám, kdy se křísí den.

Do sálu kdosi vnik’ pak na znamení,

by olej shas a hudba nehrála

a bylo chladno v bílém kuropění

a po krajinách mlha stonala...