KURTISÁNA TRYFAINA NA AMETYSTOVÉ KAMEJI, VĚNOVANÉ CHARMIDOVI

Jsem krásná, Charmide, jak opojivý sen

V svých těžkých klenotech, z nichž ametysty plají.

Teď spouštím řízu svou, bys nahou zřel mne jen

I hroty ňader mých, jež v nach se zalévají,

Pohybem jediným svůj závoj strhnout znám,

Bych v tobě zbudila žár touhy po svém těle.

Chci klesnout, poddat se tvé smyslnosti hrám

A slastí omdlévat v tvé síle rozvášnělé.

Svých alabastrových a bledých tváří svit

Chci snoubit v brunátnou jak broskev hněď tvé pleti,

Z rtů krví prýštících chci vlhký pocel pít,

Jak v loktech barbara tvou vilností se chvěti,

Bys na mne zpomínal, až s gestem vzníceným

Budoucích milenek klín budeš objímati,

Až na vždy zmizelá, jen s tichým jménem svým

Ti zbudu ve chvíli, kdy hnus tě z jiných schvátí...

Pak z rána k tobě v síň, již mátou provoněl

Dech oněch kurtisán, chci přízrakem se snésti,

Bys volal po mně jen, syt nudou cizích těl,

Snil o mé nahotě jak o zmizelém štěstí,

Bys s kovem zářícím smích směsoval rtů mých

A s růží, s kučer tvých jež spadla v pozdní době,

Bych vzplála vítězná i v příštích láskách tvých

A navždy vzdálená, přec’ žila v jiných tobě...