KUS CHLEBA.

Tak hledíš dnes, jak děl bys: slitování!

Ó neboj se, já počkám ještě chvíli,

než sevru tě svou chvějící se dlaní.

Jen nehleď tak! Cos v tobě lká a kvílí,

tvé jamky zejí jako kalné oči,

když nemá hruď, co k ukojení třeba,

a ruka prázdnem zimničně se točí:

Chleba! Chleba!!

Já neptám se, co na tě skráplo potu,

co v sobě vzdechů máš, se nečítá;

vždyť ten i ten, co vydán na tu psotu,

má za krev tebe s těží do syta!

A stár-li pak, přec probírá to v duši,

kam sen svůj dal a nač je žití třeba –

jen dlaní svou ty horké slzy suší:

Za kus chleba!!

Leč jsem ti práv! Já ctím tvůj pohled vlídný

i velkosť tvou v tak těžkém úkolu,

když po práci se sklání večer klidný

a rodina si sedá ku stolu:

vždyť úsměv má ten zástup mladých duší,

jejž ty jim dáš – ač ony sotva tuší,

co zkusí dlaň, než dá, co k žití třeba:

Kus poctivého chleba!!