KUS HOVORU.

Své hnízdo pták ve tmavé skrývá houští,

kam ani vánku vlna nezašplíchá

a noc když přijde, tmavý les i lícha,

jen po nitkách se bledý měsíc spouští.

Ó, do jakých my utečem’ se pouští

s tím štěstím svým, jež v prsou našich dýchá,

a v jakou šeř, jež pohled nedopouští,

je stajíme, rci, duše moje tichá?

Kam před zlovolným zrakem as je skryjem’,

kde před závistí bohů jisto bude

a před osudu neuprosným kyjem.

A ty se tulíc, šepotáš mi plaše:

Je těžko, viď, je skrýt, když zradí všude

můj smích, můj smích to velké štěstí naše!