Kus idylly.

U řeky na břehu, jenž dál se šířil v lada,

je mezi stromy skryta chýže osamělá,

ač nízká jest a chudá, střecha obemšelá,

v ní starý převozník a vnučka jeho mladá

přec obývají klidně, spokojeni zcela.

On muž je starý již, a přemnohá ta zima,

co přečkal jich, mu vlas i vousy posněžila;

kdys mnohá strast ho asi hnětla, jež mu vryla

hluboké v čelo vrásky – však teď mír jen dřímá

mu v oku. – A jak luční květinka ta vnadná

je mladá vnučka jeho krásna, prostomila,

že vůkol ve kraji as není nad ni žádná.

A mnohým, kdož ji zřeli, srdce zabušila

ve prsou prudčeji, a povzdechli si skrytě:

Kéž mojí byla bys, ty krásné, sladké dítě!

Jen ze všech jediný, když kolem chaty kráčel,

si bolně nepovzdech’ a domek dále minul,

však jas mu v očích blysk’ a spěšně kroky stáčel

k okénku, z něhož smavý dívčí zrak mu kynul.

Však byl to jonák též! Tak statné, štíhlé tělo,

vlas jako havran černý, smělé, jasné čelo

a pod ním tmavý zrak, jenž šlechetnost jen věstil.

Ký div, že zjevem svým i dobrou svojí duší

si rychle do srdéčka Lidky cestu klestil,

již dřív jak vídal ji – že srdce kvapem buší

a tvář se rdí – on cítil; teď byl šťasten zcela.

Když ku horám již slunce koule rudá spěla,

v ně níž se nořila, – již cestou známou spěchal

Vít ku chatě, kde dávno srdce svoje nechal –

tam vždycky s Lidkou dleli spolu na zahrádce,

kde kos jim písně pěl – a bylo jim tak sladce...

A starý převozník vždy s lící usměvavou

zřel na ně blažené a jako vůně lesem

vzpomínky na ty časy táhly jeho hlavou,

kdy také chodíval vždy denně v srdci s plesem

ku dívce milené, jež ženou pak mu byla.

A když pak dětským křikem síň mu oživila,

tu šťasten byl on zcela. Rychle ubíhala

ta léta jim. Syn vyspěl v hocha ve statného,

byl kovářem; pak vojna jemu nastávala.

Ji šťastně odsloužil a do vsi spěl, kde jeho

rodiče bydlili – i dívka milující.

A brzy novou svatbu chýž u řeky zřela.

V kovárně usídlil se pak – tu obdržela

proň za věno od otce mladá jeho žena.

A žili spokojeně. Kéž by jejich žití

tak dále plynulo! Než nemělo být více.

Tu válka povstala, v boj musil on též jíti.

To bylo rozloučení smutné. Všechny jala

tak divná předtucha – a ta je nesklamala.

Již brzy srazila se vojska u Skalice –

tam pruská koule také jeho k zemi sklála.

Tam kdesi snad mu roste na hrobě jen tráva...

A mladou vdovu jeho neblahá ta zpráva

již nezastihla víc: Dcerušce život dala,

svůj sama ztratila. – Tak v dáli syn jim zhynul

i snacha, nad niž nemohlo být dcery věrné –

a ještě boží prst ku další ztrátě kynul.

Let málo odlétlo – a do té země černé

tak těžce zkoušený převozník choť svou vložil.

Tak žalno vzpomenouti na ty těžké doby!

Tam při vesnickém chrámě dva jsou nízké hroby

a třetí v daleku – a v nich ti, s nimiž prožil

část žíti lepší jistě a snad vetší taky.

Teď osamělý byl a vnučka jemu všecko.

Jak často k nebi zdvihal ve modlitbě zraky,

by bůh mu aspoň ponechal to drahé děcko,

by na té žitím pouti k útěše mu bylo.

A prosby jeho vroucí nebe vyplnilo.

Při dědu starostlivém dívka vyrůstala

a v pannu tělem, duší krásnou dospívala.

Ó sterý nebi dík, že vnučka tak je zdárná,

že péče jeho velká nezůstala marná!

A starci vnořenému ve vzpomínky zdá se,

že štěstí – nevěrné mu často – usmívá se

zas na dům jeho a že dál mu bude přáti.

Neb jistě Vít již brzo přijde požádati,

by Lidušku si drahou k oltáři moh’ vésti.

Je hoch to řádný, – spolu rádi se tak mají –

kéž po celý pak život sídlí u nich štěstí

a tolik běd jak on kéž nikdy nepotkají!

Již slunce zapadlo za šedé hory v dáli

i záře červánků též zvolna pohasíná,

nad krajem Večer letí, v závoj svůj vše halí

a k rozloučení šťastné děti upomíná.

Ti v tichém hovoru dlí podál převozníka –

jak rychle blažená ta chvilka jim vždy zniká! –

A zdá se, že byl hovor jejich důležitý.

Tu Vít se blíže béře – trochu rozpačitý –

ku starci; rukou černé počechrává vlasy,

chce as mu – zdá se nějak slavnostně – cos říci –

tu tichou krajinou se táhlé ozvou hlasy,

tu s druhého kdos břehu volá po pramici.

A Vít již – významně na Lidku svoji kyna –

ku břehu pospíchá, by zastal převozníka,

tak ochotně – a již kol lodi voda stříká...

A dědu Liduška tu zatím v uzardění

se kolem šíje věsí, tiše jemu sdílí,

že Vít dnes přišel sem jej žádat, přivolí-li –

dál mluvit nemůže, jen modré oči její

tak vroucně, prosebně na děda pohlížejí...

„A ty bys...?“ ptá se on a tmavý vlas jí hladí.

„Ó dědečku, což já – my tak se máme rádi,“ –

jí z růžových těch rtíků rychle vyletělo.

A škádlivý děd praví líbaje ji v čelo:

„Tak již zde nelíbí se, vlaštovičko drahá,

a chceš mi odletět? Vždyť s tebou odletělo

by všechno štěstí mé,“ – a svoliti se zdráhá.

A Lidce v očko slza vhrkla. – „Když již dříve

jste dovolil nám –„ zří však, děd že usmívá se,

že žertem brání jen – již oko v lesku zase

a šťastna děda líbá, hladí vlasy sivé. – –

Vít mezi tím svůj úkol vykonav se vrátil,

co vše tu děje se, on dobře asi to ví,

nit řeči, již, jak zdálo se, dřív nějak ztratil,

teď náhle nalezl a mluvil ku dědovi:

„Ó splňte žádost naši, naše přání vřelé!

Nám štěstí naše přál jste – nuže ať je celé –

vždyť s Liduškou se tolik, tolik máme rádi!

Jsem sice chud a jenom skrovničce mám statku,

jen pole kousek a ve vísce malou chatku –

však budem spokojeni. Stokrát vynahradí

vše jiné láska, jež nám srdce v jedno svádí.

Ó splňte prosbu, požehnejte hlavám našim,

a přejte, ať smím slouti věrným synem vaším –

ať oba vaše jsme vás milující děti!“

Poklekli oba – a všem slzy v oči letí.

K nim stařec vztáhl ruce v požehnání

a rozechvělé rety tiše hovořily:

„Bych viděl spolu vás – též mé je vroucí přání

a modlitby mé všechny za vás k nebi cílí.

Tak vratký, často trudný je ten život lidský –

nuž jděte spolu jím a buďte šťastni vždycky.

Vám žehnám, drahé děti – sic jen slovy mohu –

kéž vše vám vyplniti zalíbí se bohu!“

Kmet domluvil a vřele přivinul je k sobě.

Tak sladce, blaze bylo všem v té svaté době!

Poprvé milenci pak vroucně objali se,

rty jejich k prvnímu teď políbení spějí

(k „prvnímu“ před dědem as – však to nepoví se).

Ve větvích kos se rozpěl ještě jásavěji,

že zdá se, že to jejich štěstí také tuší – –

a jim je sladko tak a blaho v mladé duši...

Dnes později se rozloučili než den jiný.

Již noční skláněly se dlouhé k zemi stíny

a v ticho, ve spánek se všecko pohřížilo.

Zas o dvé lidí víc teď v světě šťastno bylo

a s důvěrou tak čistou v příští doby zřelo,

že jak nyní mít budou stále jasné čelo. – –

Povídky mojí konec tak je idyllický –

však vratký, často trudný je ten život lidský –

nuž Vít a Liduška ať jsou v něm šťastni vždycky!