Kus poetiky.

Ó ty potřeby lidí,

již pouze své já vidí,

já též je znám;

jsou, jak den splývá ke dni,

vždy stejné tak a všední,

já též je mám;

však trudy ty a tísně

proč tkát v háv božský písně?

V tom celý klam!

Ne pouze bol a štěstí

má píseň v klínu nésti,

ne žal či ples,

to obé jest jen látka,

leč krásy mana sladká,

jíž báseň jest,

a zazní v rhytmu celém,

buď porosena pelem,

jenž padá s hvězd!

Čím srdce vře a buchá,

se dotkni hudbou ucha

a ohněm vzplaň;

nebeské písně takty

se nespokojí s fakty,

toť prázdná dlaň,

vsyp citů zlato do ní,

pak plane to a zvoní

jak z jara stráň.

Jeť látka líná hmota;

ji zbudit do života,

ji vdechnout ruch,

je dílo umělcovo,

jinak je slovo – slovo,

zvuk prázdný v sluch,

však prohřát vše a zladit,

by mohlo jiné vnadit,

můž’ pouze duch!