KUS ŽENSKÉ OTÁZKY.

Když vpustili jste je do kancelářů nitra

a květiny a motýly

jste k nudě šedivé od nastalého jitra

s přísností šéfů přibili,

kdy psací stroj a telefon a kasy

se staly smyslem žití jich –

teď mníte, že jste rozřešili asi

z otázek jednu nejtěžších.

Jak dobře rozumíte duchu doby,

vy plantážníci prohnaní!

Ty bědné, zakřiknuté lidské roby

se cifrám vašim nebrání:

Za směšný žold vy máte dobré síly,

jsouť úzkostlivě pozorny,

a chce-li se vám zažít sladkou chvíli –

zde předmět vášně pokorný!

Jak jubiluje mužská humanita!

Hle, dívčí hřbety ohnuté,

zrak ustaraný, ručka jen se kmitá,

a nervy stále napnuté –

květ umačkán a křídla přistřižena,

tvor bědný v ubohosti své,

toť tedy věku našeho je žena,

hle, humanito, dílo tvé!

Sny v hlavě ubohé se marně tlukou,

vše bolestně je vzdáleno,

co ženě kdysi osudovou rukou

jak úděl bylo souzeno:

být chotí, matkou, strážcem domácnosti,

mít úctu všech, čest ženskou svou,

být mimovolným tvůrcem budoucnosti,

jímž v národě svém matky jsou.

Tož bere, co jí podá život její:

chvilkových lásek zápaly,

jichž plody s krví její odnášejí

měst mlčenlivé kanály,

kus v divadle o lásce napínavý

a v biografech řady scen,

jež oči její aspoň chvíli baví,

co údělem jest jiných žen.

Ba, v biografu, divadelní sceně

i v starodávném romaně,

tam vládne dosud něžná úcta k ženě,

tam miluje se oddaně,

tam lidé jsou, již ženu vznáší vzhůru

ke klenbě nebes zářící,

by její zrak zřel jenom do azuru

a špína nešla ani k střevíci!