Květ a plod.

Jak plná ovocem snět

se těžce nad příkop sklání!

Když svítil na ni květ

ve jitra usmívání,

tu lehce stříbrem skvělá

ve azur čněla.

Šel kolem básník, kmet,

šel těžce s nachýlenou skrání,

a myslil na ten květ

ve jitra usmívání,

kdy duše orlem smělá

ve azur spěla.

Dřív každý nechal květ,

když plál a voněl, v chvíli ranní,

teď každý tříská v snět,

jež těžká ovocem se sklání;

a na básníka brvě chvěla

se slza vřelá.