Květ bájný hostie mi do snů kývá,

Květ bájný hostie mi do snů kývá,

svou vůni mystickou v mé snění třese;

jak v hřmění nebe bleskem otevře se,

to šlehne v noc, jíž nitro mé se stmívá.

Ach, v tuchách neznámých má duše splývá,

kdos z hlubin těžce zvedá ji a nese;

zda ještě k letům novým pozdvihne se,

tak vzpurná dřív, teď dětsky důvěřivá!

Jak v náruč mateřskou se tiše béře,

ruk tisíce jí otevírá dvéře,

ji tisíc dvojích zraků němo vítá. –

Pst! vzpomínka jí zašlá slabě kmitá:

hned s těla zrozením, juž dávno zdá se,

pod tímto květem bílá rodila se.