KVĚT BOLESTI.

Zakřik mne příšerný hlas

z daleké, mrazivé sluje.

Radostné oči mi zhas,

v obzorech černá se thuje.

Bolesti palčivý květ

v srdci svém rudnouti cítím,

bílý den vidím se tmět

a z rány krvácím kvítím.

Písnička mrtva je už,

obloha splynula v šedi,

a chmurných příšer mně druž

ve zraky upřeně hledí.

Kývají, lákají, pojď!

do nové bez bolu země,

za moře pojede loď,

kotvy už rachotí temně.

Královna Bolest však blíž

květem svým k trůnu mi kyne.

Jeď, lodi, samotna již,

vůně se ze květu line.

Jeď, lodi, zůstanu zde

vasalem Bolesti sloužit

královně a srdce své

do lázně očistné hroužit:

Přijde-li slunečný jas

s písničkou umlklých ptáků,

s blankytem oblohy zas

a s kytkou polního máku...