Květ kapradí.

Od rána hledá do noci,

ach nikde rady, pomoci!

Pastýři ženou v dědiny,

jen on tu bloudí jediný,

jen on tu bloudí v muce

a smutně lomí ruce.

Viz, světýlka, a do dálky

z vod poletují rusalky,

a starý les co šumí,

to tajůplné dumy.

A blíž a blíže k půlnoci,

však dosud nikde pomoci.

Po nebi mraky líté...

„Kde ovečky mé dlíte?“...

Les ztracené mu nevrací;

však jaká bouř to burácí?

A strom se chvěje v kořenu,

a mračna v jednom plamenu.

Vstal vichr divý se skály

a dvě se bouře potkaly:

hrom udeřil a v les

s divokým nářkem kles’.

A blesků ráz

teď bije v hráz,

a v bouře hněv

zní dravců řev

a vody vzlyk...

A mžik a mžik:

i tichne bouře moc –

jeť svatojanská noc...

Kles’ pastušek, kles’ do mechu,

a leží, leží bez dechu.

Jen okem mžourá pokradí:

hle, kolem samé kapradí,

a z listí květů naskáče,

jako když slzí vypláče!

A co se děje? Jaký zjev a zjev,

že v pastuškovi proudem víří krev?

Tajemné kouzlo do duše mu vbíhá

a myšlénka se nad myšlénku zdvíhá,

sluch rozpoutaný pojem náhle tvoří,

čím se kde který ptáček rozhovoří.

Hoj, jaká píseň z řeky k uchu proudí –

tak sladko k sobě rusalky jen loudí!

Hned oko vniká v nejtajnější skrýše,

hned rozechvěno kouzel vidí říše,

i pod vlnami vábných panen sídla,

ba co kdy bylo, všecko duše zhlídla!

A pastušek se rozkoší jen třese,

když také ovečky své uzří v lese.

V ráz stojí na nohou, v ráz měří k oné straně –

jak tajůplná noc o svatém Janě!

Však sotva že k nim vlídně nahne ruku,

slyš, co to padlo v zlatočistém zvuku?

V tom všecka kouzla pastuchy se pouští,

kol opět noc a prázdné šumí houští...